Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství železné brány a příjezd

21. 12. 2009
Píše se rok 1425 a k australským ostrovům přijíždí obchodní loď. Přiváží velké množství zásob a potravy kterou na ostrově potřebujou. Na lodi byl také kapitánův syn Frederyk, kterého moc lodě nezajímali a už vůbec ne cestování na nich se svýn otcem. Mněl rád knihy, které skrývali mnoha dobrodružství a tajemství. Po dobu, co se plavil se svým otcem Lerym, nezažil vůbec žádné dobrodružství. Toužil po nějakém dobrodružství které by mohl zažít, nejenom prožít v různých knihách. Chtěl poznat co je to strach. Není také divu, celou dobu žije daleko od nějaké nádherné přírody která by jej mohla obklopovat všude kolem něho. Frederyk žil někde v evropě, kde bylo málo zachované přírody, všude samé domy které viděl snad na každém kroku, spousta lidí které vůbec snad ani neznal. V místech kde Frederyk žil mněl jednoho kamaráda jménem Gybron. Ten prožíval asi stejné muka jako jeho kamarád. Ale teď byl daleko od všech těch bezduchých tvářích které potkával snad na každém kroku. Jakmile obchodní loď dobře zakotvila, mohli v klidu vykládat různé zboží které na ni bylo. A bylo toho opravdu požehnaně. Látky které skrývali detaily různých pestrobarevných odstínů, jídlo těch nejlepších kvalit a co mohlo být ještě lepší, tak to byly knihy které pocházely z Birmintské vesnice kam právě dorazili. Nebyly to jenom tyhle věci. V místech, kde byly zahrabány knihy, ležela kniha, kterou si přivezl mladý Frederyk a jenž skrývala velké tajemství železné brány která rozdělovala vesnici s ostatním okolím. Ta brána byla vskutku veliká, tak veliká, že by ji na sobě postavených prošlo snad sedm zdatných mužů. Proč asi byla tak veliká. To nikdo z vesnice nevěděl, i když tam bylo hodně starých osadníku, jenž znaly dokonale pověsti své vesnice, ale o bráně nejsou dosud žádné zmínky. Nikdo za tu dobu to vůbec neřešil, až do téhle doby, kdy se ve vesnice náhle objevil mladý Frederyk. V Birmuntské vesnici žila také jedna mladá dívka jménem Žiwel. Oba dva se narodili ve stejný den, jen Žikvel se narodila o několik minut později. Frederykovi bylo asi okolo šestnácti let a Žiwel byla taky tak stará. Každý z nich byl ale úplně jiný. Ona byla chudá jako kostelní myš a on se mněl pomalu jako král. Samozřejmně že syn kapitána lodi nemůže být zrovna nějak bohatý, ale rozhodně si nežil špatně. Jednou když tak procházel vesnicí se svým otcem, jelikož matka musela zůstat doma, protože se chystala porodit zdravé dítě, spatřil v rohu za jedným ze stánku kousek zdi. Odkud ta zeď asi byla a k čemu asi patřila? Kladl si otazů tak dlouho dokud nezakopl o nějakou nohu která mu byla nějakým způsobem nastavena. Nebylo to schválně, prostě se jen nedíval na cestu. Jakmile se vzpamatoval s toho pádu, pohlédl na toho, kdo mu tu nohu asi nastavil. Jakmile zvedl své modré oči, které mněl jako nejčistčí moře, spatřil dívku, která byla otočena zády k němu. Poklepal ji na rameno a ona se k němu otočila, aby mohla vidět toho, kdo ji zrovna obtěžuje. Ta dívka byly překrásná, dlouhé a rezavé vlasy, nádherná pleť kterou doplňovaly zelené oči a štíhlé tělo mněla jako laň. Jakmile ji spatřil, nevěděl co má povědět a tak raději mlčel. Prostě byl u vytržení, ale potom se pustil do řeči. ,,Omlouvám se, promiň že tě obtěžuji, ale právě jsem zakopl o tvoji nohu, ale jinak se nic nestalo. Aha, promiň nevšimla jsem si tě, ale jinak se jmenuji Žiwel. Ahoj Žiwel, já se jmenuji Frederyk a zrovna jsem sem dorazil se svým otcem na takovou malou dovolenou. Ahoj Frederyku, tak tě mezi námi vítám a jinak tě mezi námi vítám, doufám že se ještě někdy potkáme. No, nejsem si tím příliš jistý, my s otcem nocujeme támhle ve vesnici.´´ A ukázel na místo kde ležela snad jediná vesnice, kterou dělila vysoká zeď, jenž byla spojena s železnou bránou.,,Aha, tak to se tam rozhodně uvidíme, právě od tam tud pocházím ja. Když už tak byl zabrani plní řečí, přerušil je jeden starší pán. Ten pán byl právě Frederykův otec a právě ho sháněl, právě ho stratil v davu když procházeli tržnicí. ,,Syny, všude tě hledám, proč se mi potuluješ tam kde nemáš.´´ A pohlédl na stojící dívku. ,,Všude jsem tě hledal, ještě se stratíš mezi cizími lidmi. Promiň otče, zakopl jsem a upadl na zem, nevšiml jsem si, že jsi pryč. Dobře, omluva přijata a teď už pojď, musíme dohlédnout na vyložení lodi.´´ A odebral se směrem klodi. Frederyk se ještě rozloučil s dívkou a následoval otce. Jakmile došli klodi, byl už všechen náklad vyložena a tak oba otrávení, že se tam tahají zbytečně, vydali se proto do vesnice, kde byli na pár dnů.Cesta jim šla docela rychle, jelikož vesnice nebyla příliš daleko, takže do ní dorazili ještě před setměním. Jakmile procházeli skrz ni, uslyšel najednou Frederyk zvláštní hlasy, které vycházely spoza stromů. Hlysy vydávala železná brána, kdy ostatní lidé je nemohou slyšet, ale jedině ten, kdo vlastní knihu vesnice a pohádek. Frederyk takovou knihu právě vlastnil, ale vůbec mu to nepřipadalo nějak zvláštní. Jenom se podivil tomu, že jeho otec hlasy nemůže slyšet a myslí si o něm, že si jenom vymýšlí. Ale freederyk si vůbec nevymýšlel, jenom nevěděl co ty hlasy mohou jenom znamenat. Po nějaké chvíli si toho přestal všímat a šel dál s otcem do vesnice kde byli ubytovani. Nebyl to zrovna nějaký palác, ale rozhodně to nebylo nic zas až tak strašného. Místo které je vyobrazeno v pár slovech je obydlí ve kterém mněli trávit pobývyjící čas. Najednou Frederyk spatřil opět dívku, kterou před nějakou chvíli viděl na tržnici a se kterou si povídal. Pohlédl na ni a ona na něho zvesele zamávala. on ji přikynul tak, aby to jeho otec neviděla nakonec se mu to i povedlo. Nakonec nastal večer a Frederyk se s vým otcem se rozhodli, že půjdou spát. Frederykovi se sice moc nechtělo, ale co mněl dělat. Musel svého otce chtě nechtě poslechnout, ikdyž se mu to zrovna nelíbilo. Nakonec usnul poměrně rychle, asi jej unavila cesta lodí a celý ten shon a povyk ve vesnici který je každodení tradicí místních občanů. Jakmile Frederyk usnul, vstoupil do prazvláštního snu, který mu připadal skoro jako skutečný. Byli tam prazvláštní zvířata, obživlé stromy které se mohou pohybovat, různí skřítkové a dokonce ve snu spatřil i onu železnou bránu. Bránou procházeli všechny zmíněne věci, které v ní jako pára nad hrncem mizely. nemizely však na dobro, zjevily se na jednom místě, které překypovalo blahem a nevýslovným pokladem. Byly to různé drahocené věci co se týče šperků, drobných mincí a nikdy nehynoucí stromy a jejich výborné ovoce. jediný klíč, jak se dostat přes vbránu do jejich útrop je kniha, která obsahuje velmi důležité poznatky. Ale ovšem pozor, brána poskytuje různé pasti, které nmohou oklamat toho, kdo by chtěl získat její věčné bohatství a také elixír věčného života a mládi. Sen byl nakonec pro Frederyka natolik skutečný, že mu dokonce na prsou vyril znak brány. Na znaku byly vyobrazeny dvě sokazy, které stály vspřímeně, zády k sobeě na nad hlavami se jim tyčil obrovský had, který vytvářel kruh okolo zvířat. Také pocítil jakýsi chlad a jemný pot, který mu stékal po tváři. Sen najednou skončil a na ostrově začal docela nový den. I když byl Frederyk velice nmladý hoch, rozhodl se, že se pokusí najít poklad a tím pádem odhalí tajemství oné železné brány. A jaképak že je to tajemství? Tajemství vlastně spočívá v celé knize a v příběhu, který budou hrdinové prožívat při hledání pokladu. Z postele vstal jako první a pomalu si začal bylit věci k hledání pokladu. Najednou omylem převrhl malý stolek, který byl uprostřed pokoje a věci jenž byly na něm s rachoten okamžitě spadly. Hluk probudil Frederykova otce a ihned se ohlížel po tom, co jeje tak probudilo. Jakmile však spatřil, jak se jeho syn někde chystá s velkým ruksakem, okamžitě jej zastavila počal se jej ptát kde to vlastně jde. Syn mu jen pověděl, že se jde utábořit někde do lesa a že chce zkusit, jaké je to být pod širákem. nejdříve si tím přesvědčením nebyl zrovna jistý, ale nakonec mu přece jenom uvěřil.,,Jak jen myslíš, jdi a uč se poznat přírodu jak jen uznáš za vhodné.´´ nakonec tedy Frederyk odešela otec znovu usnul. Šel skrs vesnicia ž narazil na dívku, kterou už znal. Jen ji chtěl nepozorovaně obejít, ale ona ho okamžitě zastavila.,,Kde si myslíš že právě jdeš?´´zeptala se ho, jakmile viděla, že dělá že ji nevidí.,,Ale nic, to není nějak důležité´´ a tvář dál starnou. A snažil se odejít, ale ona jej nechtěla pustit. Musela od něho zjistit kam se vlastně chystá.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář